Rozita Mertová, Johana a Ondřej Merta
kurátorka: Sráč Sam
výstava: 17. 8. – 25. 10. 2025
V kontextu programu galerie patří výstava Sklízíme kameny, občas bláto mezi párové. Johana i Ondřej jich mají za sebou několik. Jsou si partnery a kritiky zárověň. Ve výstavě se chtěli shodnout na společné koncepci, kterou se stala rezonance znevýhodněných skupin, ale zároveň si chtěli zachovat každý vlastní tvář a výpověď. Z příprav výstavy také vyplynulo zřetelné zapojení Rozity Mertové, která je neoddělitelnou součástí jejich praxe a spolupracovala s nimi na několika výstavách v minulosti.
Výstava je romantická v názvech, smutná v obsazích a reflexivní v jazyce, v němž přináší trochu naděje. Prostřednictvím několika málo objektů a instalací se setkáváme s limity společnosti a limity nás samých. Způsoby, kterými autor a autorky sdělují svá traumata jsou rozdílné a název instalace Není to o nás, je výmluvný. Všem třem se vlastní introspekcí podařilo odosobnit a vytvořit z ní díla přivádějící publikum k řadě otázek nahlížených různými perspektivami.
Součástí výstavy je umístění označení ulice Serinkova, které se uskutečnilo v průběhu instalace na výročí Dnu romského holocaustu. Akt je apropriovaným principem porevolučního přejmenovávání ulic a v tomto případě nenápadným památníkem hrdinských činů partyzána Josefa Serinka, který se mimo jiné narodil v nedaleké Plzni–Bolevec.
Dalším dílem – Jako voda tekoucí po povrchu. Jako zvonice bez zvonu (2025), ve kterém se Ondřej věnuje romské identitě, je práce s rodinným archivem. Našel fotografii ze svatého přijímání ve Spišské Nové vsi, kde v první řadě sedí jeho babička společně s dalšími dvěma romskými dívkami. V jednotě obrazu působí jejich umístění na zemi pod farářem v černém nepatřičně. Tuto zjevnost Ondřej umocnil tím, že vytvořil duplikát a tři romské dívky z fotografie vymazal. Fotografii a její duplikát vystavuje společně na klekátku. Ve výstavě o patro výše se může návštěvnictvo setkat s originálem, který ozřejmuje původnost a přivádí k revizi obrazových prekonceptů. Princip převrácení rolí použil i v díle, kde nechává hrát housle na smyčce.
Poblíž je umístěna jemně háčkovaná hedvábná maska – Jako když si nasadíš kuklu po matce a ona ti je ještě velká (2024) od Rozity Mertové, která vznikla na Ondřejův podnět. Křehké dílo propojuje vztah mezi matkou a synem mezi člověkem a společností a dotýká se bariér, které sami vytváříme. K otázkám danosti a volby se obrací Rozita Mertová ve videoinstalaci Černobílá (2018). Ve znakové řeči hovoří směrem k publiku o jeho preferencích po zkušenosti s rasismem. Sdělení je skrze autorčin projev velmi cílené a rezonující, stejně jako zvolený intimní formát na malém tabletu. Videoinstalace vznikla na popud Johany Merty.
Johanino hlavní dílo Budeme mluvit o tichu, čím dál tím víc, které vznikalo mezi lety 2018 a 2025 ovlivňuje náladou celý tón expozice. Při prvním setkání nad výstavou o něm mluvila jako o pocitu, který lze opsat tak, že její pokoj zatemnily zbytky světabolu. Neonový “šalom” (pokoj) prosvěcuje pod černým závěsem zhotoveným ze stovek ústřižků vlněného žoržetu. V dalším díle přináší příběh Sodomy a Gomory, kde přes kladku na laně (po otci horolezci) visí pytel soli z Mrtvého moře. V poslední místnosti instalací v rohu referuje o nedostatečné a neuskutečněné humanitární pomoci v místech, kde je jí nejvíce potřeba.
Všichni tři se vztahují k naléhavým společenským otázkám přičemž nacházejí laskavý a inspirativní jazyk, díky kterému prosvítá naděje, že vše je řešitelné.
db,SrS
