Pasti


Patrik Pelikán a Eliška Sokolová



vernisáž: 21. 10. 2016 v 17 h
výstava: 22. 10. 2016 – 15. 1. 2017
kurátor: Sráč Sam

_______________________________

Jazykový formalismus a dva přenosy

Nacházíme se na dvoupodlažní výstavě Elišky Sokolové a Patrika Pelikána, čerstvých absolventů kurzu – šestiletého studia Akademie výtvarných umění. Ať už byly jejich pohnutky ke studiu jakékoli, zanechalo na ně prostředí, krom osobních posunů, odér jedinečnosti a výběrovosti, které s sebou starobní instituce s názvem Akademie nese, přestože se Patrik s Eliškou při prvním zdání jeví jako nejskromnější lidé, které můžete potkat.
Eliška Sokolová se v průběhu kurzu naučila ovládat jazyky téměř dokonale. Setkáváme se s ní ve fázi – krátce po dokončení studia, kdy lze těžko odhadnout, jak s touto cenností naloží a pro jaký žánr se rozhodne. V případě této výstavy jde o formálně svébytné a vůči Patrikově práci vstřícné gesto, v němž slabikuje prožitek z ku-chy-ně. Zpracovala látku, která prostupuje její život v podobě domácího mikrosvěta. Úvahu nad časem stráveným úklidem přenesla do trnoží židlí, které jsou denní překážkou při vytírání. Rekonstrukci kuchyně rozfázovala několika způsoby, které jednotí zmíněná svébytná forma – sebevyzařující papírové dvourozměrné objekty. Jejich provedení je fascinující. Olejové přechody od tmavě modré po měkce žlutou jsou pulsující a při delším pohledu vyvolávají až fyzickou nevolnost. Z objektů scénografickým způsobem tvorby prostoru vystavěla novou 2D–3D kuchyň. Sráč Sam s vlastní parafrází papírový pokoj poznámkuje: zde jde spíše o transkripci, než o translaci. Rovněž podstatnou součástí výstavy je obraz Tádž Mahal (2016), který je asociativní esencí celé problematiky, kterou Eliška ve výstavě rozložila.
Patrik rovněž tematizuje komunikaci s prostorem, konkrétně s prostorem galerie. Reagoval na danou situaci, předurčenost oken, radiátorů a celého prostoru. Podobně jako Eliška se potřeboval vyrovnat s překážkami. Zároveň přišel s vlastní předurčeností, kterou popisuje jako “tyčkovitost” a pracoval s ní jako s obsahem. K nové definici místa použil způsob, s nímž poslední dobou pracuje. Zjednodušeně se jedná o tři metry dlouhé igelitové pruhy opatřené různými – transparentními nebo černými – vrstvenými nátěry, na nichž jako šablona pro výslednou zjevnost slouží střešní lať. Průhledy z ulice – čtyři vertikální okna – přenesl v poměru 1:1 na protější zeď. Posléze okna i jejich černé přepisy pokryl malbami na igelitu. Obvod výstavního prostoru se stal přehlídkou pozitivních
a inverzních vertikál. Přestože je jeho vizuální jazyk výsostně formální, určité verbální odkazy směřují až k silně tělesné záležitosti. Od samotné reakce na prostor přes zmíněnou ‘fyzickou’ tyčkovitost po zážitek z produkce/tvorby ve formě natírání dlouhých latí, které popisuje jako “oblézání”.
Jejich výstava patří v systému galerie sam83 k párovým a zároveň absolventským výstavám.

Denisa Bytelová