Tea Záchová / Kooperace
výstava /performance / heARTbreaker 26. září 2015 v 18:00
projekce / dům 18:30
Můj le petit cabanon
Přijíždím do Plzeňského kraje, přesnější mapová kvóta se nachází v obci Česká Bříza. Minimalisticky sbalená, se svým sedmiletým společníkem Kankenem na zádech jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Uvnitř sebe nevím, co vlastně čekat, ale zároveň cítím, že vzdálit se od rozumových sraček je prostě potřeba. Pustit to, uzavřít, odjet.
Je s podivem, že jsem na některých místech České republiky ještě ve svých „x“ letech nebyla. A tak je to vlastně i s krajem kolem Plzně. Pohledem z okna autobusu vidím krajinu, která se druhý den po podzimní rovnodennosti přeměňuje v Seuratovy body, avšak jeho barevnou paletu opouští. Namísto toho se ladí do barev jednoho známého alkoholického nápoje tohoto kraje. Při výstupu z autobusu se seznamuji s Denisou Bytelovou, která je mojí průvodkyní na cestě k rozjímání a odpočinku. Má otevřenost a upovídanost mě samotnou zaráží. Že by se moje míra ostychu přeci jen změnila? Nebo na mě přirozeně působí prostředí?
Napjatá vcházím do místa, kde mám strávit následující dny. V úkrytu, tiše a sama, propojená se svým celkem do heterogenní sounáležitosti přírody. Zdálo by se, že bych tu měla čekat známého architekta formy, který tehdy mistrovským gestem navrhl simplexní prostor svého malého letního ateliéru. Leč nesedí a tuskulum není pouze pro léto. Budu tu v tuhle chvíli sedět já, a doufám, že to není můj poslední podzim. Musím přiznat, že najednou tuším hloubku Le Corbusierova Le petit Cabanon. Omámená, pohlcená a naprosto oddaná. Nemám sice výhled ze třech různých stran na skaliska, moře a palmy, ale mám výhled, který mě plně uspokojuje. Dvě horizontální okna s výhledem do zahrady, obklopeny stromy a popínavými kytkami a rafinovanost zobrazených výjevů mým očím však stačí. Utkvívají na jednotlivých detailech simplexního interiéru, který mi tolik připomíná atmosférou pobyt ve Finsku. Jsem opravdu v Čechách? Není to sen? Či absurdita? Připadám si jako bedlivý divák v galerijním prostředí, který je neustále vtahován do zainteresované hry díky proměňujícímu se slunečnímu světlu. Tu krása stínu na zdi, tu zase hra s valéry zelení. Až je mi líto, že tu nemám knihu Chvála stínů – tradice japonské estetiky od autora Tanazaki Džuničiró. Ano, lehce zmatená z estetického prostoru se nemohu rozhodnout, zda vnímám extatickým zážitkem, nebo tam vkládám již své naučené konstrukty. Každopádně možná až v tuto chvíli mi dochází slovní spojení fascinace místem. Nemusím totiž vynakládat tolik vlastní energie, stačí upřít pozornost kamkoliv do prostoru a ona hned začíná sílit. A středem toho všeho není vesmír, ale jsem to podle všeho já. Jakmile se pohybuji, nabourávám svou přítomností samotářskou kabinku rezidenčního pokoje. Jenže tady není nic špatně. Vnitřek se podřizuje vnějšku a okolní příroda se stává, spolu se mnou, naprostým splynutím komplexity. Jako transformace z housenky do motýla.
Je pozdě večer. Známé pravidlo, které platí při první noci v cizím prostoru „Podívej se do všech čtyř rohů a něco si přej“, tu však neplatí. Podívám-li se na strop, s odkrytým skeletonem trámů, který má hned několik rohů, mi dochází, že spánek se nedostaví tak snadno. Ve chvíli, kdy je všechno zahaleno do černé tmy a má percepce se může konečně věnovat sobě samé, z ní vychází hned několik nápadů. Malé intervence z letáků, hra s nábytkem, kdy přestavuji celý prostor a vymezuji sobě možnosti pohybu. Nacházet absurdní vztahy mezi jednotlivými věcmi, performance, se záběry v nekonečném rozhlížení do všech těch místních růžků, abych mohla spát. Pohybovat se tak, aby mě nikdo neviděl, jako by ateliér uvnitř zel prázdnotou, leč jeho duše tvoří. Přeorganizuji nádobí, nenápadně přeskládám, umyji a usuším. Vytvořit závěs z upletených květin, aby se při mém pohybu efemérně rozhoupal. Natáhnout modré deky přes celou šíři pokojíku. Postavit sloup z polštářů. Ačkoliv zde obrazy suplují dvě okna, ve tmě mají opačný charakter galerijní vitríny, kde si udělám soukromou výstavu. Kompozičně vystředím, tu nakreslím a přilepím japonskou páskou, naivní kreslánky, nebo ofrotuji fragmenty struktur malého tuskulumu, abych zesílila pocit autentičnosti daného místa, který má neskutečnou auru. Možná ji má sama Sam, kterou jsem pro dnešek nepotkala, ale její energie je tu přesto cítit. Opojená, nadšená ze své akčnosti, pomalu odpadám do hlubin písně snů. Ještě předtím však stihnu vše uklidit, abych nezanechala podezření, že se tu cokoliv jiného, než kontemplace genia loci, dělo. Nenápadnost je mi vlastní, ale rozhodně existuji. Neřeším, co bude dál, protože v tuhle chvíli nemám pocit beznaděje, v tuhle chvíli jsem středem pevného bodu mého dočasného le petit cabanon. Jen to srdce bude možná zítra zlomený. S klidem však, unaveného tvůrčího ducha, usínám.
Tea Záchová, v České Bříze, 26. 9. 2015
