Úvahy a teorie postantropocénu jsou nahony vzdálené politické realitě a uvedené v praxi se jeví jako nedosažitelná budoucnost. Souběžně s tímto rozporem vznikají v ateliérech díla, která se nedotýkají ani jedné z těchto poloh. Jako podnět pro tuto výstavu nás zajímalo rozhodnutí umělkyň a umělců zobrazit sebe sama. Chtěli jsme vědět více o momentu zvěčnění, o vůli zachytit okamžik v konkrétních okolnostech. Mezi díly se setkáváme s přístupy sebe-objektifikace, s reflexí vztahů nebo času. Při zapůjčení všichni projevili důvěru, a tím se ve výstavě zpřítomnila jako neviditelný fenomén. Aniž bychom měli konkrétní obsahový prekoncept, objevují se určité podobnosti u náhodných dvojic. Práce Michala Drozena reflektují jeho vztah s partnerkou. Z druhé strany velkých pláten později po rozchodu zobrazuje už jen sám sebe bez partnerky. S malbami pracoval jako s médiem dokumentace. U menších formátů nechává bílý rámeček nepomalovaného plátna, a tím se formálně přibližuje fotografii. Obvykle zaznamenával bezvýznamné situace se svými přáteli. Obecně je z jeho díla patrný silný vztah k všednodennosti. Ve výstavě je náboji jeho díla nejpodobnější aradecor Richarda Fremunda, malíře, který se snažil uchovávat vztahy především v kresbách. Zde je zastoupen vlněným památníkem lásce z roku 1968. Partnerská dvojice se objevuje ještě ve fotografii Pavla Baňky, kde se svou ženou Jindrou vytvořili dobovou rekonstrukci fotografie staré třicet let. Pro vyvážení svým způsobem tíživého obsahu času doplnil Baňka své zastoupení autoportrétem s topořivým penisem. Formálně se mu podařilo napětí spojené s biologickou touhou změkčit na poetické vábení s aparátem. Obdobně obrazově měkce působí i autoportrét Jindry Vikové, na němž zobrazila sebe samu v roce 2046. Dorota Franková a Martina Drozd Smutná ve svých autoportrétech také zpodobňují vztahy, paradoxně ne partnerské, ale generačně vertikální. Smutná do výstavy zapůjčila autoportrét se svou matkou, který uchovává silné emoce obklopené všedním prostředím stolu. Franková v autoportrétu se svou babičkou odkazuje ke své denní praxi posledních několika let, které jsou péčí o babičku utvářené. V kontextu její práce, která obsahuje nepřeberné množství identitárních autopotrétů, jde o nejusazenější intimní výpověď. Adéla Strnadová a Vasil Artamonov naplňují tradiční malířkou polohu, v níž má autoportrét své místo a patří k běžné studijní praxi. Namísto hrušky, drapérie nebo vázy se setkáváme s tváří autora či autorky. Sami sebe objektifikují a signál, který zprostředkovávají, je primárně ukotven ve formě, v druhé řadě ve výrazu, který odpovídá uvědomělému převedení se na objekt. V labyrintu momentů, se kterými se ve výstavě setkáváme a které byly nebo ještě jsou důležité, nacházíme sounáležitost, která pramení právě z propojení odlišností.
SrS, db
