Stejně odlišný způsob života
Ve výstavě Evy Brodské a Robina Seidla propojujeme dvě perspektivy, které mají společné to, že vycházejí z emočního podnětu napojeného na prostředí, ve kterém žijeme. Eva Brodská v tapisériích interpretuje přírodu jako chrám duševní obnovy a Robin Seidl vytváří novotvary z přebytků s vědomím, že příroda je prostředí, které jsme už zničili. V této výstavě se oba protínají v médiu textilu a to v krajních polohách. Eva Brodská zastupuje tradiční umělecko-řemeslný přístup tkaní podmíněný časovou náročností a výrazem se přibližuje k malbě. Robin Seidl recykluje produkty zrychleného textilního průmyslu a zapojuje je do sochařského tvarosloví. U obou je zřetelné, že umění je pro ně prostředí, kde tyto pocity a postoje mohou reprodukovat a sdílet.
Práce Evy Brodské i přes barevnou a materiálovou měkkost zároveň obsahuje přísnost a respekt vycházející z pracovní disciplíny, bez které by velkoformátové tapisérie nevznikly. Eva Brodská má jasně nastavené suroviny, se kterými pracuje: vlna, bavlna, sisal. Vždy barevně úsporné. Upřednostňuje pojmenování gobelín. Jako absolventka Kybalova ateliéru si vytvořila svébytnou vizualitu, ze které je zřejmá inklinace k malbě, jejíž studium před nástupem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou zvažovala. Sam pro výstavu vybrala práce, které by přiblížily její autorský vývoj. Pro jednu z nejranějších výšivek s názvem Rybáři (1962) byla inspirací tapisérie z Bayeux. Zároveň odkazuje na lásku k moři, které začala milovat od první návštěvy Rujány, a dodnes je jejím snem žít v Bretani. Dvě textové textilní aplikace s názvem Na Morgensternovy básně (1964) jsou v kontextu jejího životního díla okouzlujícím objevem. Další práce, nedokončená tapisérie Moře (pro Johna, 1980) zastupuje osmdesátá léta a připojuje dobové vlivy. Tělesnou barevností, řidším tkaním a odhaleným sisalem představuje Pták oheň (2003) formálně odlišný gobelín. Eva Brodská pro gobelíny využívá vlastní akvarelové předlohy a pro některé práce vytváří menší návrhy. Ve výstavě jsou to Zkoušky pro Zahradu (2012), které společně s tapisérií Záře / Advent (2014) zastupují nejcharakterističtější vizualitu průřezu posledních třiceti let.
Robina Seidla zajímají v práci především přístupy. To dokládá i jeho volba ateliéru Jiřího Kovandy na Fakultě designu a umění Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde absolvoval s bakalářskou prací Jak se z obyčejných věcí stává umění, ve které se zabýval přístupy Jiřího Kovandy a jeho vlivu na studenty. Následně si vybral Ateliér intermediální tvorby II Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel v době covidových karantén navazujícím magisterským studiem. Pracuje s opakovaným použitím věcí a zároveň velmi otevřeně s recyklací díla ve výstavě. K výsledku dochází procesem zkoušení.
Spojení práce Evy Brodské a Robina Seidla nepřináší estetickou souhru, ale demonstraci možných přístupů jak v umění nakládat s časem v neakcelerované podobě a udržovat naději ve smysluplnost. Eva Brodská tento přístup zahrnuje v minimalizované produkci a životním pohybu. Robin Seidl v upcyklaci nadprodukce do nových forem.