Petr Halámka
Vernisáž 14. února v 17 hodin
Výstava potrvá do 28. března 2015
Někdy je příliš brzo a hned poté je už pozdě.
Fotografie, na které si musíme zvyknout. Překročit hranici art klišé znamená kómatickou rozkoš, připuštění, že MS-DOS má časový průnik s cibachromem v pokoji o 12 čtverečních metrech. První představení práce Petra Halámky je zároveň první výstavou v letošním roce.
Údobí po převratech obsahují podivnost. Nejistota, přivykání na nové skutečnosti a množství chyb v důsledku společenského otřesu jsou prvky dodnes čitelné. Z důsledku nových situací vyplynulo společenské štěpení. V transformačním období vznikla řada nových možností a utopických vizí budoucnosti, do níž jsme se posunuli. Někdo byl doveden ztrátou zdánlivé pospolitosti
k hledání útěchy v různých duchovních alternativách, někdo se rozhodl využít zmatku ve svůj prospěch, jiní hledali a nebo zůstávali v očekávaní... Výstava je zároveň otázkou, zda uplynula dostatečná doba na to, abychom se mohli podívat na nekritickou ilustraci této doby bez předsudků.
Petr Halámka fotografuje od konce 70. let. Dbá na technickou dokonalost zobrazení, většinou pracuje se středoformátovým diapozitivem. Obsahy fotografií upravuje v duchu kolektivního „uměleckého“ vědomí bez přímého a trvalého zapojení do současného uměleckého diskurzu. Některé z jeho prací byly však díky tomuto diskurzu rehabilitovány. Pracuje s nekomplikovaným tajemstvím a napětím, které se k němu váže. Do obrazů inspirovaných prací Francescy Woodman, Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho nebo Tarase Kuščinského promítá Petr Halámka své až „aurální“ charisma. Pohybuje se mezi dvěma disproporčními cykly. Mezi černobílými obrazy z exteriéru, kde zaujímá polohu pozorovatele, v nichž vcelku banálně a nevyhroceně mapuje své prostředí, Plzeň a její okolí. A mezi barevnými, složitě komponovanými zátišími, v nichž naplňuje roli tvůrce. Cykly nature morte se rozbíhají několika směry. Zamžená nebo zamrzlá okna s aranžovanou skladbou figurín, suchých plodů a dalších podobných rekvizit nesou vizualitu zahnědlých interiérů devadesátých let a stopy mutovaného informelu. Vedle nich se objevují suchá, dokonale vykreslená zátiší s jednobarevným pozadím, sestavená ze světlopropustných nádob, krystalů, ovoce a někdy i živých účastníků - včel. Mezi různými soubory utěšujících kompozic se náhle objevila fotografie ženy neobvyklého formátu, vytvořená s nepopiratelným uměleckým nasazením, jež Petr Halámka komentoval: „Fotím i módu“.
Věci jsou možné. Různé ikony devadesátek byly doplněny o novou.
Denisa Bytelová, Sam
